Ručné dokŕmenie a chov papagájov.

Papoušek kapský Poicephalus robustus, Gmelin 1788 Cape Parrot Kap - Papagei Vnější znaky: 33-34cm velký papoušek podsadité postavy s typickým mohutným zobákem, pohlavní dimorfismus málo výrazný Hlasové projevy: není hlučný, většinou se projevuje krátkým vysoko položeným pískáním, občas je slyšet hlasitější drsné volání. Při ohrožení chrčivě vrčí podobně jako papoušci žako. Status v přírodě: trvale se snižující stavy, není hojný, místy již vymizel. Status v péči člověka: stavy nízké, nikdy nebyl běžně dovážen ani chován. Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce Inkubace: 26-28 dní Výletky: hnízdo mladí opouštějí kolem 70. dne, plná samostatnost 90 – 100 dní Odchovy: nejsou běžné, několikrát odchován i v ČR Podmínky chovu: kovové voliery s temperovanou vnitřní částí Stupeň ochrany: CITES II – v současné době připraven návrh na přeřazení do CITES I Papoušek kapský jižní P. r. robustus (Gmelin 1788) Velikost: 33cm Výskyt: pohoří Dračí hory - pás podél jihovýchodního pobřeží Jižní Afriky – JAR, Svazijsko. Je životně závislý na lesích s převažujícím porostem stromů Podocarpus (hlavně P. falcatus) – nocoviště, zdroj potravy a hnízdní dutiny. V současnosti v JAR jen několik posledních vhodných ploch (ostrůvků) lesa s převahou zmiňovaných stromů a to v provinciích Eastern Cape, KwaZulu-Natal, Transvaal a velice roz-troušeně Mpumalanga. Od roku 1997 je každoročně za účasti stále rostoucího počtu dobrovolníků (letos 11.5. večer a 12.5. ráno se jich podle předem daného plánu rozmístilo již několik stovek) organizován tzv. „Cape Parrot Big Birding Day“, jehož cílem je sčítání papoušků kapských jižních. Potěšitelné je, že zatímco v roce 2001 bylo pozorováno méně než 400 kusů a rok předtím 459 kusů, v roce 2002 účastníci za výtečného počasí zaznamenali na 144 stanovištích 1.110 ptáků. Téměř trojnásobek pozorování oproti předchozímu roku připadá částečně na vrub velkému počtu dobrovolníků a lepšímu pokrytí areálu rozšíření (C.Downs,2001). Popis: vzhled nominátní formy se výrazně odlišuje od obou zbylých poddruhů, hlavně zbarvením hlavy. Samec - celkové zbarvení zelené; hlava zeleno- až žlutohnědá posetá tmavě hnědými a zelenými skvrnami; na tvářích někdy růžový nádech; úzký červený proužek nebo jen několik peříček na čele mají jen někteří jedinci; prsa, břicho a kostřec s modrým nádechem; peří na zádech a křídlech černé se širokým zeleným lemováním; ohbí křídel a stehna oranžově červená; ocas černohnědý; holé oční okruží šedé; oční duhovka tmavě hnědá; rohově zbarvený zobák nejkratší ze všech poddruhů (31-37mm); nohy šedé. Samice zbarvena stejně jako samec, oranžové čelo vždy. Mladí ptáci bez oranžových stehen a ohbí křídel; hlava olivově hnědá. Tento poddruh nebyl do ČR nikdy dovezen a se prakticky nevyskytuje ani ve státech EU. Papoušek k. mosambický P.r.suahelicus (Reichenow 1898) Velikost: 34cm Výskyt: největší areál rozšíření, nesouvisle od východního po západní pobřeží Afriky; severní část Transvaalu, Mozambik, Tanzanie, Malawi, Rwanda, Burundi, Uganda, Zimbabwe, Zambie, pohraniční oblasti Botswany, izolované populace od severní Namibie do střední části Angoly, severní Angola, Zaire a Kongo, v oblasti ústí řeky Kongo se vyskytuje smíšená populace suahelicus/fuscicollis. Uvedené oblasti výskytu je nutno brát je s velkou rezervou. Africký partner jedné tuzemské importní firmy měl před časem v Mozambiku poměrně dlouho kvótu na odchyt papoušků kapských, ale přes značné úsilí se je jeho pátračům nepodařilo v místech údajného výskytu objevit (dle osobního sdělení zástupce firmy). Neznamená to automaticky, že se p. kapští v Mozambiku nevyskytují, ale s největší pravděpodobností se stáhli do míst, kde nejsou tolik rušeni. Dovolím si trochu zaspekulovat a troufnu si tvrdit, že výskyt do značné míry souvisí s četnými nepokoji a válečnými konflikty v některých zemích, což se týká všech divokých zvířat obecně. Popis: samec – podobný robustus ovšem hlava a týl stříbrošedé; čelo většinou bez oranžových peříček; prsa a břicho bez modrého nádechu; delší zobák (37-46mm). Samice jako samec, ale vždy oranžově červené zbarvení čela, které dosahuje někdy až na temeno, samci mohou mít maximálně úzký oranžově červený proužek. Mladí ptáci obou pohlaví mají většinou oranžové čelo – samcům mizí po prvním roce. Ptáci tohoto poddruhu k nám byli dovezeni v první polovině 90tých let. V následujících letech bohužel u nich docházelo k četným úhynům a stav současné této populace v našich chovech je prakticky omezen na několik posledních jedinců. Papoušek k. západní P.k.fuscicollis (Kuhl 1820) Velikost: 33cm Výskyt: tento poddruh neobývá souvislejší velké plochy, izolované populace – Gambie (Senegal?), Guinea-Bissau, pohraničí mezi Guineou a Mali, Pobřeží Slonoviny, Ghana, Togo, Nigerie. V oblasti ústí řeky Kongo se vyskytuje smíšená populace fuscicollis/ suahelicus. Popis: podobný suahelicus, ale celkově menší postavy; zelené partie s namodralým nádechem; zobák 39-45mm;. Samice zbarvena stejně jako samec, ale s velkou oranžovou skvrnou na čele, zatímco samcům toto zbarvení hlavy chybí nebo mají jen několik málo oranžových peříček. Mladí ptáci obou pohlaví s oranžovým čelem. Toto zbarvení hlavy samečkům při prvním přepeřování mizí – platí pro všechny poddruhy. Od roku 1999 se uskutečnilo do ČR 4-5 dovozů papoušků kapských západních. V přírodě Biotop: papoušek kapský obývá většinou oblasti s nadmořskou výškou 1000-2100m. Zajímavé je, že zatímco na většině území žijí ve vyšších polohách a do nížin a mangrovových lesů létají jen za potravou, na některých místech v oblasti Guinejského zálivu obývají mangrovové lesy přímo na pobřeží trvale. Jejich domovem jsou lesy s převahou porostu jehličnanů rodu Podocarpus, otevřené lesy, savany s řídkým porostem stromů a mangrovy. Za potravou létá i do níže položených krajin, též na ovocné plantáže. V Gambiie se p. kapští vyskytují jen na dolním toku řeky Gambie v místech s brakickou vodou a mangrovy. Podle místního ochránce přírody M.Chama jsou v Gambii velice vzácní a výskyt je omezen téměř výhradně na národní park Kiang-West. Spatřeni byli též v okolí Pirang a Marakissa (Oertel, 2001). Podobně vzácní jsou v celé oblasti Guinejského zálivu. Podle zdrojů z okruhů lovců a obchodníků nebyli spatřeni od osmdesátých let v Nigerii, Togu, Ghaně, Senegalu, Mali a Sierra Leoně. O stavu populace nominátní formy v JAR a Svazijsku a p.k. východních v Mozambiku jsem se zmínil již v předchozí části. Údaje o počtech v ostatních částech Afriky nejsou z poslední doby žádné k dispozici, ale lze seoprávněně domnívat, že nebudou nikterak povzbudivé. Neustálé ničení přirozeného prostředí, odchyty pro účely povoleného i ilegálního obchodu a četné válečné konflikty a kmenové nepokoje vytlačují papoušky stále více z oblastí, které jsou pro ně životně důležité (viz těsná vazba na porosty stromů Podocarpus v JAR a mangrovy v Gambii. Potrava: semena, plody, bobule, ořechy, květy, listy a větvičky stromů a keřů; hmyz (při požírání rostlinných částí), zalétají na ovocné plantáže a obilná pole. Hlavním zdrojem potravy jsou semena jehličnanů rodu Podocarpus, baobabů, akácií, erytrín (též nektar), plody divokých oliv, datlí, fíků a švestek. Z obilí dávají přednost kukuřici a čiroku, údajně byli též pozorováni při požírání vyoraných buráků. Oblíbená semena stromů, kterými se živí, obsahují vysoké procento tuků a jsou tedy cenným zdrojem energie. Hnízdní biologie: nemají žádný pevný termín hnízdění, zjevně se řídí podle období dešťů. Vzhledem k rozsáhlosti výskytu a různým biotopům hnízdí podle jednotlivých oblastí prakticky po celý rok. Hnízdo si papoušci kapští si budují většinou vysoko nad zemí v dutinách stromů a větví. Hloubka se pohybuje v rozmezí 30-90cm, dno má v průměru pouhých 15-18cm, malý je rovněž vstupní otvor - 8cm. V době hnízdění se páry oddělují od hejn a drží se stranou daleko od ostatních ptáků. Zajímavý je údaj o intervalu mezi snesením vajíček. Morze (1983) sledoval jedno hnízdění v dubnu v Zambii a uvádí odstup 4-6 dnů(??) (Hoppe/Welcke,1990). M. Perina (Exota,2002) naopak uvádí obvyklé 2-3 dny jako u ostatních papoušků rodu Poicephalus. Samička snáší 2-4 bílá kulovitá vajíčka, ze kterých se líhnou mladí po 26-28 dnech. Údaje o min. 24 a max. 29-30 dnech se mi nezdají věrohodné. Hnízdo mláďata opouští po cca 70 dnech a poté jsou ještě rodiči delší čas dokrmována. Způsob života: mimo hnízdění žijí převážně v párech, rodinným skupinkách či malých hejnech do 20-ti kusů, jen v místech s výtečnou potravní nabídkou a na nocovištích byla pozorována hejna až 50ti jedinců. Za letu jsou nápadní, neustále udržují vzájemný kontakt pomocí hlasitého volání. Zcela nehluční jsou naopak při příjmu potravy a jejich přítomnost prozradí pouze padající skořápky a zbytky potravy. Nocují společně v lesích, ne vždy se ovšem vrací na své obvyklé nocoviště a raději přenocují v oblasti bohatého zdroje potravy. Jsou velmi plaší, ostražití a vždy udržují velikou ústupovou vzdálenost. Papoušci kapští jsou ptáci místně stálí, většinou se pohybují v jedné rozsáhlé oblasti a podnikají pouze tzv. potravní tahy. Životně důležité jsou pro papoušky kapské jehličnany rodu Podocarpus, především P. falcatus. V jižní Africe jsou na nich téměř úplně závislí. V dutinách stromů hnízdí, koruny jim slouží jako oblíbená nocoviště – spací stromy a semena jsou nejoblíbenější potravou. Semena jsou v některých regionech pro papoušky natolik významná, že dokonce výrazně ovlivňují sezónní tahy. Konzumují je, jen když jsou plody v zeleném a tvrdém stavu. Velké plody zrají na stromech v obrovském množství téměř po celý rok, ale hlavní sezónou dozrávání jsou zimní měsíce. V této souvislosti mne napadá, zda by nebylo možné plody stromů a keřů (podocarpus, mopane, baobab,...), o kterých se prokazatelně ví, že slouží za potravu různým druhům afrických papoušků, sklízet a vyvážet. Pro papoušky by to bylo vítané zpestření stravy a pro africké státy vítaný zdroj devizových prostředků. Věřím, že by takový obchod některá šikovná obchodní firma dokázala úspěšně zvládnout. V péči člověka Nikdy nebyli hojně chovaným druhem papoušků. V posledních dvou desetiletích minulého století byli vícekrát dovezeni do Evropy, ale vždy jen v malém množství. Od počátku devadesátých let se do ČR uskutečnilo několik dovozů. V 1994/1995 dovezla fa.Šimon z Tanzanie poddruh P.r. suahelicus, ale z tehdejších ptáků je v současnosti v chovech jen několik posledních jedinců, pohříchu často lichých, ke kterým byli chovatelé posléze nuceni přidat protějšky poddruhu fuscicollis. Protože následujících letech Tanzanie a některé další státy vývozy papoušků zcela zastavily, o stavech p. kapských v Mozambiku jsem se již zmínil a na dalších místech výskytu se odehrávali a mnohde i nadále zuří etnické a politické války (Zimbabwe, Rwanda, Angola,..), nebyl tento poddruh již dále dovážen. V 1999, 2001 a 2002 se uskutečnily celkem 4 dovozy a vždy se jednalo výhradně o subspecii P.r.fuscicolis. V uplynulých dvou letech dovezly z Pobřeží Slonoviny a Guinee celkem tři importní firmy několik desítek papoušků kapských západních. Ptáci bohužel v některých případech dorazili ve velmi zbědovaném stavu, což se výrazně projevilo na jejich úmrtnosti. V současné době lze reálně počítat s tím, že ve volierách českých chovatelů žije cca 20-30 párů papoušků kapských. To je určitě poměrně značný počet a rozhodně dává výraznou naději na stabilizování a následné rozšíření těchto vzácných papoušků u nás. Výhradně forma P.r. fuscicolis je chována rovněž v Dánsku (Johansson,1995), v Německu či Holandsku bývají v inzertních rubrikách chovatelských časopisů nabízeny oba zmíněné poddruhy. Nominátní forma P.r. robustus je v celé Evropě chována jen vzácně a v inzerátech se neobjevuje vůbec. Papoušci kapští pocházející z odchytu jsou velmi plaší. Ptáci dovezení v roce 1995 byli jednoznačně nejbázlivějšími importovanými papoušky, se kterými jsem se kdy setkal. (Při vstupu do karantény se většinou všichni namačkali do nejvzdálenějšího rohu klece a snažili se nacpat úplně dospod pod ostatní. Podobně výraznou bázlivost jsem nikdy neviděl u žádného jiného druhu.) Importovaní ptáci jsou zpočátku málo odolní, hlavně samičky často hynuly během několika málo dní. Bohužel k úhynům dochází občas i během a po aklimatizaci. Někteří ptáci projevují náchylnost ke stresu i později. Před lety jsem takto velice rychle přišel o svou samičku. Asi po roce, náhle prakticky přes noc ztratila veškerou plachost. Ihned jsem ji umístil do nemocniční klece a nechal vyšetřit. Výsledek - prudká bakteriální infekce. Protože následující den přestala sama žrát musel jsem léky společně potravou podávat sondou. Po třech dnech se její stav zlepšil do té míry, že už seděla opět na bidýlku, probírala si peří a další den už i trochu žrala. Poslední den léčby už zase byla při síle a kladla nám takový odpor, že veterináři vytrhla sondu z ruky. Museli jsme ji pak znovu chytat a celou proceduru opakovat. Odpoledne byla už opět apatická a do večera uhynula. Pitvou bylo zjištěno, že léčba byla sice úspěšná, ale samička zemřela na selhání srdce – zřejmě následkem stresu při opakovaném chytání. Problémy s úhyny se vyskytly i při dovozech v posledních letech, kdy mnoho ptáků uhynulo již během dopravy nebo těsně poté. Vzhledem ke skutečnosti, že později se ptáci většinou poměrně dobře aklimatizují a uvykají náhradní stravě, vysvětlení se přímo nabízí. O ptáky zřejmě není v Africe po odchytu dobře postaráno a náležitým způsobem nejsou ošetřováni a zabezpečeni ani během transportu. Během aklimatizace je nutné podávat co možná nejpestřejší stravu. Krmení pro papoušky kapské se obvykle skládá z běžné směsi semen pro velké papoušky, různých pros včetně senegalského v klasech a lesknice, ovoce (hlavně jablka, pomeranče, mandarinky, hrušky), zeleniny (nejraději mají mrkev) a bobulí (jeřabiny, hloh, šípky). Zelené krmení brali jen občas, za větší pozornost jim stojí snad jen pampeliška, mléč a trsy travin s klasy semen a pupeny, listy, květy a kůra větví stromů. V literatuře a odborných časopisech autoři vždy kladou velký důraz na nevhodnost až nebezpečnost podávání většího množství olejnatých semen (slunečnice, semenec,..). Doporučovaný podíl ve směsích se obvykle pohybuje kolem 15% a méně. Olejnatá semena ovšem v přírodě tvoří podstatnou část potravy papoušků kapských a tomu by mělo odpovídat i složení krmné dávky v chovech. Podobně se již v minulosti prokázalo přímé spojení mezi zkrmováním olejnatých semen a ořechů a úspěšnými odchovy u arů (R.Low,1990). Proto do směsi semen, kterou míchám pro své papoušky, přidávám kapským navíc trochu slunečnice a semence a denně dostávají vlašské ořechy. V příjmu potravy jsou někteří jedinci silně konzervativní a často trvá celé měsíce než začnou přijímat nový druh potravy. Můj první pár P.r.suahelicus si na novou potravu zvykal špatně a dlouho vybíral ze směsi jen některé druhy semen, zato ovoce (třešně, jablka, hrušky, citrusy), zeleninu (mrkev, červenou řepu, rajčata, papriku) a vařenou rýži se suchou vaječnou směsí brali oba ptáci téměř okamžitě. Zcela opačně je tomu u mých současných P.r.fuscicollis. První ovoce, které vzali, byly i s větvičkou předkládané třešně a višně. Nyní po téměř roce berou jablka (denně veliké množství), hrušky, třešně (i kompotované), švestky a zeleninu kromě mrkve vůbec ne. Směs semen míchám stejnou pro všechny své papoušky (k máčení/nakličovaní: slunečnice bílá a žíhaná, kardi pohanka, čirok, semenec, pšenice, bezpluchý oves, ječmen, sušené jeřabiny, bezinky a šípky; suchá: stejné, plus tři druhy prosa a lesknice, ale bez bobulí), berou kompletně prakticky od prvního dne s výjimkou prosa a lesknice. Brzy si oblíbili granule fy. Kaytee, rýží zatím nejsou právě nadšeni. Jediná shoda mezi oběma páry je jen v oblibě bobulí. Jeřabiny černé i červené, hložinky a šípky jim viditelně chutnají a vždy také beze zbytku zmizí. Nejméně jednou týdně zavěšuji čerstvé větve dřevin i se slabými výhonky. Důvodem není jen obrušování zobáku, ale ptákům zjevně náramně chutnají, přičemž přednost dávají ovocným stromům. Slabé výhony uštípnou od větve, uchopí nohou a s gustem hodují. Kůra a dřevo nepochybně obsahuje životně důležité látky, protože několikrát se mi stalo, že jsem z nedostatku čerstvých větví podal starší z předchozích prořezů a i do nich se s chutí pustili. Téměř nedotčené zato zůstávají např. dubové nebo jasanové. O papoušcích žako je známo, že se nových větví a bidel často bojí a snaží se jim vyhýbat i několik dní. Kapští se do nich vždy naopak okamžitě s chutí pustí a do večera je dokáží pěkně obrat. Po dovozu je nutné ptáky držet v temperovaném prostoru a ven vypustit až pozdě na jaře nebo v létě. Brzy jsou z nich ovšem odolní a otužilí svěřenci, úspěšně snášející i teploty jen několik málo stupňů nad nulou. V obou případech jsem ptáky nechal hned první rok v celoročních voliérách s možností výletu až do počátku listopadu, aniž bych jim ve vnitřní části přitápěl. Ptáci se často s velkou oblibou zdržovali ve venkovní části a zjevně jim nevadilo ani letošní chladné říjnové počasí. Na chlad jsou patrně zvyklí ze své domoviny, kde v noci teploty klesají k nule. Uvědomme si, že se běžně vyskytují v nadmořských výškách 1000-2000m. Chování papoušků kapských je podobné chování p. žako (Psittacus erithacus). Samci obou druhů mají v toku charakteristicky spuštěná křídla, cítí-li se ohroženi krčí se v koutě a vydávají hlasité chrčení. Oba druhy ovšem umí rovněž příjemně melodicky pískat. Zajímavou informaci stran chování uvádí známá R. Low. Zatímco u většiny druhů nelze chovat společně více samců, podle její zkušenosti je prý u tohoto druhu nemožné držet společně více samic. Jinak údajně dochází k vzájemnému napadání a k vážným poraněním. Voliera pro papoušky kapské má mít železnou konstrukci se silnějším pletivem a rozměry alespoň 2x1x2m (vnitřní část) s přilehlým výletem 4x1x2m (d x š x v). Důležité je dostatečné vybavení bidly a to i svislými, protože rádi a často šplhají. Budky mají raději vertikální, zavěšené ve vyšší úrovni. Rozměry budek ve kterých ptáky někteří chovatelé odchovali jsou uváděné kolem 60x20-30cm (výška x průměr) s vletovým otvorem 10cm. Vzhledem k tomu, že v přírodě obsazují dutiny poměrně těsné, je vhodné, pokud to jde, předložit jim na výběr ještě i budku s menším vnitřním průměrem. Můj samec sice dával skoro rok přednost horizontální kmenové budce 100x20cm, ale nakonec společně se samičkou obsadili budku výše uvedených rozměrů. Podobné míry budek uvádějí i další chovatelé. V našich klimatických podmínkách připadá hlavní období hnízdění na listopad – prosinec (i v tomto směru je zde výrazná paralela s žaky) a proto je jim nutné vytvořit patřičné podmínky. Nezbytné je včasné přemístění z venkovních volier do vytápěných prostor, resp. možnost přitápění ve vnitřní chráněné části u celoročních kombinovaných volier. Úspěšně odchovat papoušky kapské se v ČR podařilo v nedávné době již několika chovatelům (Brychta, Vlček, Hrubeš, Novák, Vestfal). Tyto úspěchy vzbuzují naděje, že by se tito papoušci mohli postupně v našich chovech více rozšířit. Podle mých informací došlo v poslední době bohužel i k úhynům některých chovných jedinců. Zmínit se je v této souvislosti nutné o samičce př. Hrubeše. Příčinou jejího úhynu, jak mi sdělil, byla tasemnice a ze stejných důvodů údajně uhynul sameček i chovateli, od kterého později získal samičku novou. Ze dvou případů ovšem nelze generalizovat případy ostatních úhynů. O možné náchylnosti afrických papoušků k těmto parazitům jsem se před časem přesvědčil ve svém chovu i já. Kdysi jsem koupil skupinu deseti p. senegalských (Poicephalus senegalus) a tasemnice se objevila u dvou z nich. Ještě dříve, někdy v 80tých letech, jsem koupil z dovozu tři žaky - tasemnici měl jeden. Všichni tito ptáci pocházeli z odchytu. Znovu ovšem upozorňuji, že v žádném případě nelze zevšeobecňovat! Později jsem získal více než deset párů papoušků několika druhů pocházejících z Afriky a s problémem tasemnice jsem se už nikdy nesetkal. Ručně dokrmení papoušci kapští jsou velmi milí a přítulní, i v dospělosti. Po úhynu své první kapské samičky jsem získal dvouletou ručně dokrmenou, která nikdy neviděla žádného papouška svého ani jiného druhu a celoročně(!) žila v Bzenci ve venkovní volieře společně s našimi pěvci. Po karanténě jsem ji dal k ovdovělému samci, což jí způsobilo naprostý šok. Bezhlavě poletovala sem a tam a jakmile se samec pohnul, okamžitě padala k zemi. Skoro půl roku jsem je měl v sousedních volierách, ale na jejím vztahu se nic nezměnilo. Zato mne si úplně omotala kolem prstu. Kdykoli jsem se objevil na zahradě, ihned spustila naříkavé volání. Jakmile jsem k ní vstoupil do voliery, hned se ke mě vrhla a rázem byla v sedmém nebi. Nakonec jsem oba raději prodal, protože u mě by se asi nikdy nespárovali. Při odchovech mláďat papoušků kapských je nepochybně prvořadé upřednostňovat odchov pod rodiči před ručním dokrmováním. Nezříkejme se však umělého odchovu za každou cenu. Jen jej raději používejme pouze v případech, kdy se rodiče o své potomky nedokáží nebo nechtějí postarat sami. Tato metoda se v posledních letech u nás i ve světě velice rozšířila, hlavně u populárních papoušků určených na ochočení jako jsou žako, ara, amazoňan, kakadu. Ovšem u tak křehké populace jako jsou p. kapští, by mělo být prioritou přenechávat mláďata do dalších chovů. Odchov pod vlastními rodiči hraje nezastupitelnou roli v přípravě na budoucí plnění rodičovských povinností. To ale v žádném případě neznamená, že se ručně dokrmení ptáci k chovu nehodí. Naprosto běžně odchovávají mladé ručně dokrmení žakové, amazoňani, australští papoušci. Já sám mám ručně dokrmenou samičku kakaduů růžových, která si mateřské povinnosti plní na jedničku. V případech umělých odchovů je nutné snažit se mládě co nejdříve kontaktovat s budoucím partnerem nebo je alespoň odchovávat společně s dalšími papoušky. Já osobně bych se určitě nebál dát do chovu ručně dokrmená mláďata, ale dal bych je k sobě pokud možno co nejdříve, aby vyrůstali společně již od mládí. Papoušek kapský je nejimpozantnějším zástupcem celého rodu a snem valné většiny chovatelů dlouhokřídlých papoušků. Jejich cena byla ještě před několika roky relativně nízká a naprosto neodpovídala vzácnosti druhu. V poslední době se ovšem výrazně zvýšila a došlo k poměrně kuriózní (nebo logické?) situaci. Rázem se o chov papoušků kapských začali zajímat i chovatelé, kteří se do té doby o papoušky dlouhokřídlé nezajímali. Chtěl bych na tomto místě apelovat na stávající chovatele, aby se v zájmu stabilizace populace snažili vzájemně kontaktovat a spolupracovat. Velkým přínosem by jistě bylo i vedení české chovné knihy, která by byla garantem využití genetického fondu a zabránila by příbuzenské plemenitbě. Využít by bylo možné i spolupráce se zahraničními chovateli, kteří na chovných knihách papoušků dlouhokřídlých pracují již od poloviny devadesátých let v Anglii, v Dánsku a v Holandsku. ---------------------------------------------------------------- Papoušek hnědohlavý Poicephalus cryptoxanthus, Peters 1854 Brown-headed Parrot Braunkopfpapagei Popis: Základní zbarvení zelené, svrchu tmavší, spodní strana světlejší s modrým nádechem; hlava a týl špinavě hnědé. Ohbí křídel a spodní strana zářivě žluté; stehna světle zelená s jednotlivými žlutými peříčky; oční okruží a nohy šedé, zobák šedobílý s tmavou špičkou; duhovka žlutá až oranžová. Velikost: 22cm Výskyt: Obývá pás podél východního pobřeží Afriky od Tanzanie na severu až po Natal v JAR (Keňa, Zimbabwe, Mozambik, Swazijsko, Malawi). Jako jediný pevninský papoušek dlouhokřídlý žije i na přilehlých ostrovech Zanzibar a Pemba. Status: Relativně hojný jen místy, z některých oblastí již před časem zmizel. Jejich stavy se za poslední dobu snížily. Poznámka: Zajímavostí je, že se s oblibou zdržuje v pobřežních mangrových lesích. Je velice podobný papoušku niamskému, se kterým byl v minulosti občas zaměňován, ale který nemá žlutou spodní stranu křídel. O poddruhu obývajícím ostrovy existuje vážná obava, že již byl vyhuben. Papoušek hnědohlavý Poicephalus cryptoxanthus (Peters, 1854) - „novinka“ ve volierách chovatelů afrických papoušků Vnější znaky: papoušek střední velikosti s výraznou hlavou, křídla dosahují téměř na konec rovného mírně zakulaceného ocasu. Systematické zařazení: Poicephalus meyeri – superspecie, 3 poddruhy, podle některých autorů blízce příbuzný s papouškem niamským (Poicephalus carassus) Hlasové projevy: tichý, po celý den vydává poměrně příjemné skřípavé tóny a jen občas drsnější volání Status v přírodě: na většině území výskytu vzácný; lokálně početnější nikoli však hojný. Stav populace obývající ostrovy nejasný. Status péči člověka: stavy nízké, až do devadesátých let nebyl do Evropy běžně dovážen ani chován. Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce Inkubace: 26 dní Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 9ti týdnech, rodiče je poté ještě asi 2-3 týdny dokrmují Odchovy: patří do kategorie chovatelských úspěchů, v relativně krátkém časovém úseku se podařil několika chovatelům nedávno i v ČR Podmínky chovu: chov se dobře daří ve větších klecích Stupeň ochrany: CITES II Už když jsem uvažoval o tomto článku, napadlo mě úmyslně vložit do nadpisu dva kontroverzní termíny. Prvním sporným bodem je druhové jméno a druhým slovo novinka. V sedmdesátých letech zpracovali pro potřeby chovatelské veřejnosti naši přední chovatelé a odborníci R.VÍT, S.CHVAPIL a P.PECINA brožuru PŘEHLED SOUSTAVY A ČESKÉ NÁZVY PTÁKÚ - astrildovití pěvci, papoušci, vrubozobí. Poicephalus cryptoxanthus je zde uveden pod názvem papoušek černooký. Ve své monografii Papoušci Afriky a Asie (1981) jej pod stejným jménem uvádí i M. Vašíček, ale ten v závorce uvádí i jméno papoušek hnědohlavý (novém vydání jej již nazývá pouze hnědohlavý); stejné jméno nese rovněž ve slovenštině, angličtině, francouzštině a němčině. Název černooký je natolik nesprávný, že jej nemohu přejít jen tak a musím se u něj na okamžik zastavit. Jméno papoušek černooký by měl být logicky odvozen od černých očí uvedeného ptáka. Tito papoušci ovšem mají oční duhovku žlutou až žlutohnědou a to obě pohlaví! Podobně jako mláďata většiny ostatních druhů papoušků, mají tmavé oči i mladí hnědohlaví a odtud možná pramení i uvedený omyl. Jméno bylo zřejmě uděleno na základě popisu juvenilního jedince. Celá záležitost se jménem je ještě o něco komplikovanější. Českým názvem Papoušek hnědohlavý je jmenovanými autory nazýván papoušek Psittacella brehmii, který je domovem na ostrově Iria-Jaya/Nová Guinea. Vzhledem ke skutečnosti, že vědecky, anglicky a někdy i německy (správně papoušek velký páskovaný) je nazýván Brehmův, přiklonil bych se k tomuto pojmenování i v češtině. Druhou možností je druhové jméno páskovaný - na Slovensku a v Německu. Slovo „novinka“ v podtitulku jsem použil nesprávně zcela záměrně, ale přesto se mi zdá celkem na místě. Tito papoušci se u našich chovatelů objevili již dříve (např. v roce 1991, 1997 a 1998 je chovatelské veřejnosti předvedli na výstavě v botanické zahradě pod jménem papoušek černooký p. Hovorka a p. Nový), ale vždy se jednalo o ojedinělé případy. Až v samém závěru roku 2000 je poprvé počtu několika desítek kusů dovezla firma ZOO Import Plzeň; o něco později zásilku ještě jednou zopakovala. Vzhledem k tomu, že se k našim chovatelům ve větším množství dostali až v uplynulých dvou letech použil jsem tedy schválně zavádějící slůvko NOVINKA. Papoušek hnědohlavý jihovýchodní (jižní) Poicephalus c. cryptoxanthus (Peters, 1854) Velikost: 22 cm Výskyt: východní část JAR od Natalu, přes Svazijsko, Mosambik, Zimbabwe, jih Malawi, pobřežní oblasti Tanzanie a Keni. Podle standardního díla o jihoafrických ptácích „Roberts´ Birds of Southern Africa“ (Maclean, 1993) se naopak nevyskytuje v provincii Transvaal, jak uvádí někteří jiní autoři např. Arndt 1990-96, Hoppe a Welcke 1990, Vašíček 2003.** Tento poddruh je na značné části svého rozšíření silně vázán na pobřežní mangrovové lesy. V místech vzdálených od pobřeží se drží blízko vodních toků, přednost dává zarostlým břehům a lesním porostům. Popis: základní zbarvení je zelené, zdola světlejší; hlava, týl a kostřec tmavě hnědé; záda tmavě zelená; příuší stříbrnohnědé, křídla tmavě zelená. Jednotlivá pera jsou světle lemována; špičky letek z vnější strany modré; spodní strana křídelních krovek (někdy zasahuje i ohbí křídla a tvoří pěkné lemovaní) zářivě žlutá; ocasní pera tmavě olivová s hnědým lemem a zelenými špičkami; horní čelist zobáku je namodrale šedá směrem ke špičce černá, dolní čelist světle šedá až bílá; oční okruží a ozobí světle šedé; duhovka žlutá; nohy šedé. Samice je stejně zbarvena jako samec. Mladí ptáci jsou podobní dospělým, ale jsou celkově matnější, svrchu s olivově žlutým nádechem; žlutá skvrna na spodní straně křídel je menší a méně rozsáhlá; duhovka tmavě hnědá. V nedávné době byly dovezeni papoušci hnědohlaví nominátní formy do ČR ve dvou zásilkách (celkem cca 60 kusů). **(Všichni čtyři zmínění autoři rovněž chybně uvádí u následujícího poddruhu jako místo výskytu i stát Mali, který leží v západní Africe v sousedství Senegalu a dalších států Guinejského zálivu a tedy na zcela opačné straně kontinentu. Zde patrně kdysi došlo k chybě tisku a k opakovanému opisování chybného údaje – správně má být Malawi). Papoušek hnědohlavý tanzánský Poicephalus c. tanganyikae (Bowen, 1930) Velikost: 22 cm Výskyt: od jižní Keni směrem na jih přes střední a východní Tanzánii a severní část Mozambiku, v Malawi podél břehů jezera Malawi Popis: stejný jako P.c. cryptoxanthus, ale celkově světleji zelený, lemování per je širší, spodní strana těla je více žlutozelená. O platnosti poddruhu někteří autoři pochybují a řadí jej do nominátní formy. Papoušek hnědohlavý zanzibarský Poicephalus c. zanzibaricus (Bowen, 1932) Velikost: 23 cm Výskyt: ostrovy Zanzibar a Pemba Popis: podobný jako P.c. cryptoxanthus, ale o něco větší, hlava tmavě hnědá, spodní část s namodralým nádechem. V současné době existuje vážné podezření, že tento poddruh byl již vyhuben, neboť nebyl již poměrně dlouho pozorován. Hlavní příčinou tentokrát není lov a odchyt, ale ztráta přirozeného prostředí. V přírodě Biotop: papoušek hnědohlavý je druhem velice úzce vázaným na stromové porosty – lesy a zarostlé břehy vodních toků. Setkat se s ním lze v stromové savaně s porostem akáciových lesů, mopanových lesích, podél zarostlých břehů řek a jezer, a především na mořském pobřeží v mangrovových lesích. Obecně se dá říci, že přednost dává nižším polohám, ale v Malawi obývá akáciové lesy v nadmořské výšce až 1600m (Williams, 1969). V jižní Keni a střední Tanzánii je výskyt vázán na stromovou savanu a mopanové lesy König a Ertel, 1979). Podél východoafrického pobřeží (v délce cca 3800 km) dává přednost vlhkým oblastem, hlavně mangrovovým bažinám (Williams, 1969); v mozambickém vnitrozemí akáciovým lesům (Clancey, 1964). V JAR je pozoroval Lepperhoff (1997) v Krügerově národním parku. I zde se drželi v korunách vysokých stromů na březích řek. Mimo tato svá typická a primární stanoviště zalétávají též do zemědělsky obdělávaných krajin a to hlavně na plantáže a obilná pole. Napadání plantáží s kokosovými a kešu ořechy uvádí Clancy (1964) a také Forshaw (1981), na dozrávající kukuřici je pozoroval Fuggles-Couchman (1939), v Mozambiku na polích s prosem (Vincent, 1946). V těchto oblastech také bývají pronásledováni domorodci, kteří na ně pohlíží jako na škůdce. Podle informací jednoho z majitelů, firmě ZOO Import v době před uskutečněným dovozem do ČR její africký partner sdělil, že papoušky hnědohlavé v dříve běžných lokalitách nemohou najít a po určitou dobu dokonce uvažoval o možném neuskutečnění celé zásilky, protože ptáky jednoduše nemohli objevit. Z uvedeného je patrné, že stavy v přírodě klesají a tento vždy spíš málo početný papoušek bude stále vzácnější. Způsob života: mimo období hnízdění se papoušci hnědohlaví drží v rodinných skupinkách nebo malých hejnech většinou do 10 jedinců. Jen velmi vzácně lze v místech s nadbytkem potravy pozorovat hejna 20-50 kusů, zato zcela běžně se lze setkat s osamoceným papouškem. Vzhledem k perfektnímu ochranému zbarvení jsou v korunách stromů jsou prakticky neviditelní a lze je spatřit většinou jen za letu, kdy se navíc ozývají poměrně hlasitým kontaktním křikem. Za letu je velice nápadná sytě žlutá skvrna na spodní straně křídel, které papoušci hnědohlaví vděčí za své vědecké jméno: z řeckého kryptos = skrytý a xanthos = zlatožlutý. Podobně jako všichni papoušci rodu Poicephalus jsou i hnědohlaví velmi plaší a ostražití ptáci, ale v místech, kde je lidé nechávají na pokoji (např. Krügerův nár. park) si na jejich přítomnost zvykli a s oblibou se živí na stromech přímo uprostřed turistických táborů Nejspíš je to proto, že se do jejich blízkosti neodvažují dravci. Při vyhledávání potravy se rádi pohybují v nižších patrech koruny stromů. Hlavními nepřáteli jsou jim krom člověka dravci; jestřábec pochopovitý (Harpyhaliaatus coronatus), jestřáb východoafrický (Melierax poliopterus), dále pak opice a hadi, kteří velice často a rádi pochutnávají na vejcích či mláďatech v hnízdě. Potrava: I tento druh se podobně jako většina papoušků dlouhokřídlých živí převážně na stromech. Hlavní složku potravy proto tvoří jejich různé části: pupeny, květy, plody, ořechy, kousky kůry a listů. Živočišné bílkoviny získávají z hmyzu a jeho larev, které sežerou společně s květy apod. Fíky sykomory (Ficus sycomurus) (plodí po celý rok) a fozolovitá semena stromů a keřů rodu Casia uvádí jako potvrzenou potravu Lepperhoff (1997). Skead (Rowan, 1983) je pozoroval při požírání nezralých semen erytrín (Erythrina spp.); Oatlye (1964) je vídal pravidelně sbírat nektar na květech aloe (Aloe marlothii); na květech kokosových palem je pozoroval Vaughan (1930) na ostrovech Zanzibar a Pemba. V západní Tanzánii dávali přednost hlavně divokým fíkům (Fouggles-Couhcman, 1939) a Sheppard (1909) popisuje časté požírání mladých výhonků stromů. Fry, Keith a Urban (1988) uvádějí časté návštěvy papoušků hnědohlavých na květech kigelie (Kigelia pinnata) – patrně kvůli nektaru. Další zaznamenané zdroje potravy: plody casavy, divoké fíky, plody a semena baobabů (Adansonia digitata), dále Pseudocadia zambesiaca a Iacacia nigrescens. Hnízdní biologie: Rozmnožování papoušků hnědohlavých je velmi málo prozkoumané a máme o něm jen sporé informace. Hnízdění bylo zatím zaznamenáno hlavně v období duben-říjen. V květnu objevil čtyři vejce v hnízdě Kemp (1969) v Krügerově národním parku; tok, hnízdní aktivity a vejce v hnízdě zaznamenal Vincent (1946); Sheppard (1909) objevil v polovině září vejce a počátkem listopadu opeřená mláďata. V Malawi počátkem května slyšel pískat mláďata z dutiny v baobabu asi deset metrů nad zemí Benson (1942); rovněž v Malawi objevil Paget-Wilkes (1928) v květnu vejce a v červenci mláďata. Dvě právě vylétlá mláďata při krmení rodiči pozoroval v září Forshaw (1981) na jihu Malawi. O hnízdění v září až říjnu na Zanzibaru a Pembě hovoří Mackworth-Praed a Grant (1981). Tři vejce v opuštěném hnízdě datlů našel Loveridge (1922); snůšku v Zimbabwe v dubnu a v jižní Keni v dubnu a červnu až červenci popisují Fry, Keith a Urban (1988). V severní části výskytu hnízdí velice často v baobabech; na jihu, kde tyto stromy nerostou, využívají s oblibou v sykomory. Autoři se většinou shodují na poměrně malých rozměrech hnízdních dutin, což je pro papoušky tohoto rodu typické. Hnízdo bývá 50-100cm hluboké o velmi malém průměru – někdy pouhých 12cm. Snůška čítá 2-4 vejce. Po opuštění hnízda rodiče mláďata ještě nějakou dobu přikrmují. Přesné údaje o hnízdění ve volné přírodě zatím bohužel chybí. V péči člověka Papoušci hnědohlaví vždy byli a jsou v chovech zastoupeni jen vzácně. Dokonce je nikdy pravidelně nevlastnily ani nejvýznamnější Zoo a ptačí parky. Prvé dva exempláře dovezl do Evropy Kirk v roce 1870. Papoušky věnoval londýnské Zoo. Další záznamy pochází z let 1914 (Zoo Berlín), 1917 (Boner), 1929 (Whitley) a 1972 (Zoo San Diego). Několik jedinců bylo nabízeno v Anglii v roce 1969. Světový prvoodchov se zdařil M. Colletovi z Anglie v roce 1978 – ptáky získal o dva roky dříve při návštěvě Svazijska. Jedno mládě odchoval ve venkovní volieře v budce 25x25x45cm. V roce 1983 byla odchována 2 mláďata v kleci 91x47x47cm(!) v USA. Protože samička seděla poměrně nespolehlivě, byla vejce ke konci inkubační doby přenesena do inkubátoru a následně uměle odchována (Harris, 1984). Další odchovy: v Anglii 1984 2 mláďata Smith, 1985-1988 odchoval 9 mladých z 5ti hnízd Rode (v roce 1988 mu rodiče 2 za tří mláďat smrtelně zranili), 1986 2 mláďata v Loro Parku Tenerifa a další 2 ze tří vajec v roce 1988. (Hoppe a Welcke, Vašíček, Low). Od konce osmdesátých let minulého století jsou odchovy papoušků hnědohlavých mnohem početnější a postupně se stávají pravidelnými. V té době se je podařilo odchovat celé řadě chovatelů v Evropě i v USA. Prvou zmínku o tomto papoušku u nás jsem nalezl v dnes již legendárním předchůdci Nové Exoty Informačním zpravodaji v roce 1985, kde popisoval své zkušenosti s tímto papouškem Vávra. Osobně jsem jej poprvé na vlastní oči spatřil na výstavě KPEP v botanické zahradě v roce 1991 (p. Hovorka) a 1997-8 (p. Nový). V samém závěru roku 2000 je poprvé ve větším množství do České republiky dovezla firma ZOO Import. O papoušky byl velký zájem a proto jejich dovoz o několik měsíců později ještě jednou zopakovala. Celkem bylo v rámci obou skupin dovezeno asi o 60 exemplářů; v obou případech se jednalo o papoušky nominátní formy P.c. cryptoxanthus. Podobně je tomu i ve většině evropských států. I zde je vždy nabízena výhradně tato nominátní subspecie. V červenci 2001 se mi podařilo získat z první zásilky celkem 12 kusů, z nichž jsem si po určité době ponechal 3,3 + 1 kus bez určení pohlaví. Všech 7 ptáků jsem umístil společně do velké klece (150x100x100cm) bez možnosti venkovního výletu a bez hnízdních budek. Menší rozměry jsem zvolil schválně proto, že 3 samci a 1 samička měli silně zastřižená křídla a v menším prostoru měli snadnější přístup k potravě než by měli ve velké volieře a taky jsem zde mohl lépe kontrolovat ptáky držící se spolu (tvorba párů přirozeným způsobem). Papoušci hnědohlaví se stali - pro mě po zkušenostech s jinými druhy Poicephalus překvapivě - ihned velice příjemnými a nenároční svěřenci, s tichým hlasovým projevem. Výrazným povahovým rysem, na který bych rád upozornil, je jejich klid. Zatímco papoušci senegalští či kapští jsou plaší a stresoví ptáci prchající při spatření člověka do nejvzdálenějšího koutku, hnědohlaví (podobně jako konžští) se jen stáhnou a chtělo by se až říci, v pohodě pozorují co dobrého jsem jim ošetřovatel přinesl. Klidná povaha bude patrně také jedním z důvodů poměrně nízké úmrtnosti, protože stres je velice nebezpečným katalyzátorem onemocnění a stresovití jedinci hůře odolávají případným zdravotním problémům. Velice rychle, prakticky okamžitě, si zvykli i na potravu, kterou předkládám většině svých ptáků. Míchám běžnou směs semen pro velké papoušky (10-12 druhů), kterou používám i k namáčení, ale v tom případě přidávám ještě sušené šípky, bezinky a červené jeřabiny. Ve zvláštní misce mají trvale k dispozici drobná semeny (3 druhy prosa a lesknici). Z ovoce - mají raději napíchnuté než nakrájené na kousky v misce – mají ve velké oblibě citrusy, jablka, hrušky, třešně, višně; s menším nadšením berou angrešt, rybíz, jahody. Poměrně neúspěšně se do nich dodnes snažím dostat různé druhy zeleniny (mrkev, rajčata, papriku, okurky, červenou řepu, květák), kterou všechny tři páry shodně téměř absolutně odmítají. Ovšem ještě méně potěšující je, že valný zájem neprojevují ani o zelené krmení (nať ze zeleniny, salát, čínské zelí, pampeliška, ptačinec,...) a čerstvé výhonky listů či květy na předkládaných větvích. Pouze jeden pár s chutí okusuje čerstvé větvičky a pravidelně likviduje bidla. Naopak ochotně během krátké doby začali všichni žrát granule Kaytee a také vařenou rýži smíchanou se suchou vaječnou směsí, krmivem pro měkkožravé ptáky a obohacenou o vitamínové a minerální preparáty. Rýži a granule dostávají pravidelně každý čtvrtý den. Klasickou vaječnou míchanici u mě odmítají i při odchovu mladých, zato čtvrtky natvrdo vařených vajec zmizí v té době spolehlivě a rádi berou i suchou vaječnou směs. Jako pamlsek dávám 1-2x týdně dětské piškoty a vlašské nebo lískové ořechy. Samozřejmostí je denně čerstvá pitná voda. Koupat v miskách jsem je ještě neviděl, ale poměrně rádi se nechávají sprchovat stříkačkou na kytky. Nároční nejsou tito papoušci ani na prostor a dobře se cítí i v menších klecích. Konstrukce klecí/volier by ovšem měla být raději kovová se silnějším pletivem, protože někteří ptáci jsou náruživými „dřevorubci“. Neplatí to ovšem u všech jedinců stejnou měrou. Jak jsem již uvedl, ze tří párů, které mám ve svém chovu, výrazněji likviduje bidla jen jeden. Kvůli nedostatku místa chovám od počátku papoušky hnědohlavé v klecích o rozměrech 150x100x100cm resp. 150x50x100cm. Hnízdní budky umisťuji vždy zásadně dovnitř klece a to jednu kolmou a jednu mírně šikmo zavěšenou, aby si ptáci mohli vybrat. Po zakoupení jsem celou skupinu sedmi kusů nechal pohromadě téměř rok. V červnu 2002 jsem zjistil, že jeden sameček má poraněné ozobí. Hned následující den jsem přistihl jediného letu schopného samce na dně klece zmíněného poraněného soka zuřivě bít. Proto jsem jej raději hned odchytil a přemístil do klece 150x100x50cm (d/v/š). Když jsem asi za 10 dní podobné poranění objevil i u jedné samičky, na nic jsem nečekal a rovnou jsem ji přidal k oddělenému samci. Ani tito ptáci (pár I.) neměli zpočátku k dispozici budku. V polovině listopadu jsem jim vyvěsil dva typy budek (smrková horizontální 50x20cm s mírným sklonem a vertikální překližková 30x20x20cm. Jejich chování se rázem změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Již následujícího dne seděli „našponovaní“ těsně u sebe, hlavně sameček se v mé přítomnosti doslova naparoval – až neskutečný rozdíl oproti předchozímu přikrčenému a skleslému posedávání. Podle dřevěného trouchu z výstelky pod šikmo zavěšenou budkou bylo zřejmé, kterou si vybrali. Okamžitě také začali upravovat hnízdní dutinu!! Večer jsem také oba ptáky několikrát zastihl uvnitř, zjevně plně zaměstnané vnitřními úpravami. Jediná část, kterou si neupravili vůbec, byl vstupní otvor. Nechali jej i nadále dost úzký a mají se jím co protáhnout. U hnízdních budek bych se chtěl na okamžik zastavit. Protože se mi v chovu papoušků dlouhokřídlých velice osvědčili „ležaté“ budky, dávám všem novým párům vždy na výběr mezi tímto typem a kolmými. Papoušci senegalští jim dali přednost bez výjimky (3 páry), zalíbila se konžským i kapským a vybrali si ji i dva páry hnědohlavých. Rozměry budek pro hnědohlavé používám stejné jako u „senegalů“ (cca 50x15-20cm), kontrolní dvířka ze silné překližky dělám půlená na pantík na spodním konci budky, vstupní otvor 5-6cm směřuje šikmo vzhůru. Budky mají všichni ptáci zavěšené zásadně uvnitř, protože na nich rádi sedávají. 30. listopadu jsem oddělil další pár. V původní kleci jsem nechal jediného létajícího samečka se samičkou, která se mi zdála k němu patřit společně s lichým samcem. Od tohoto dne měli všichni ptáci k dispozici budky. Pak už to šlo doslova ráz na ráz. Už za 2-3 dny po vyvěšení jsem několikrát zjistil, že samec vylézá střídavě z obou typů budek a protože lichý samec zůstával sedět na dně klece a nahoru na bidlo vyšplhal jen v mé přítomnosti, začal jsem ptáky bedlivě sledovat, přestože nejevil žádné známky poranění. Následující den jsem skutečně také přistihl dominantního samce zaútočit. Abych předešel případnému poranění, odchytil jsem neprodleně lichého samce a umístil jej k páru III. do volierky 200x150x100cm (d/v/š). Pár II. zůstal v původní kleci. Pátý den po vyvěšení budek, den po odchycení lichého samce, jsem viděl vylézat z horizontálně zavěšené budky i samičku a 16.12. (tj. deset dní po odchycení lichého samce) jsem pár přistihl při páření!!! Kopulaci u páru I. jsem nezaznamenal, ale několikrát jsem je viděl při vzájemném krmení. Těsně před vánocemi měla samička silně prověšené bříško a přesně na Štědrý den jsem v budce objevil první vajíčko! Samička na ně sice pevně nezasedla, ale v budce se zdržovala skoro celé dny. Další tři dny se nic nedělo a protože samička měla bříško až neuvěřitelně prověšené, začal jsem si o ní dělat starosti. Uklidňovalo mě jen to, jak bez problémů přeletovala při vyrušení po kleci. Nakonec vše dobře dopadlo: druhé vajíčko snesla 28.12, třetí 31.12. a 3.1. dokonce ještě čtvrté! Vzhledem ke špatné dostupnosti budky páru II. jsem u nich kontrolu provedl až 3.1. a objevil zde dvě vajíčka. Jistě si umíte představit mou radost, když jsem 15.1. zkontroloval obě snůšky a zjistil, že všech šest vajíček je oplozených. Dále jsem od kontrol upustil, abych samičky nerušil. Předpokládal jsem stejnou dobu líhnutí jako u ostatních dlouhokřídlých = 28 dní. O to větší bylo překvapení, když jsem 24.1 v budce páru I. spatřil 2 asi dvoudenní mláďata a jedno vejce silně naklubané. 25.1. vylíhlo se třetí mládě; u páru II. bylo toho dne jedno vajíčko silně naklubané. Bohužel jsem však nazítří našel téměř zcela vyklubané mládě ve vajíčku uhynulé. Raději jsem tedy druhé vajíčko společně se čtvrtým vajíčkem páru I. umístil do inkubátoru. 27.1. ráno se mládě páru II. bez komplikací vylíhlo, čtvrté mládě páru I. je následovalo 28.1. (bohužel mělo od prvního dne potíže s trávením a o 10 dnů později uhynulo). Ještě předtím (1.2. - tedy po týdnu, kdy krásně prospívalo - zcela zmizelo z budky nejmladší mládě páru I. Protože jsem obě mláďata pravidelně 2x denně kontroloval a bral do ruky, byla velmi krotká a klidná. Rovněž ručně dokrmované mládě rostlo jako z vody a zatímco např. ručně odchovaní papoušci žlutotemenní dosahují váhy max. 140-145g, měl tenhle budulínek ve 40 dnech už 160g. Očividně jsou hnědohlaví mnohem robustnější než jejich výše zmínění příbuzní. Všechna tři mláďata byla nakonec úspěšně odchována a přenechána k dalšímu chovu. V průběhu roku 2003 oba páry zahnízdili ještě v červnu (1+1 mládě) a nyní (prosinec) má pár I dvě asi měsíční mláďata (celkem 5! vajíček, 2 neoplozená) a páru II se právě vylíhlo druhé mládě. Z uvedeného je zřejmé, že i papoušci hnědohlaví budou hnízdit běžně vícekrát ročně a to nejen při odebírání mladých z budky. Ručně dokrmená mláďata jsou podobně jako senegalská velice přítulná a mazlivá a jsou vhodnými domácími mazlíčky. Jako první v České republice odchoval papoušky hnědohlavé př. R. Červený v létě roku 2002. V době vánočních svátků 2002 měl jedno mláďátko pod rodiči př. Mrcek z Přeštic, ale bohužel ve stáří ca 15-20 dní uhynulo. Naštěstí o pár týdnů později mu ptáci opět nasedli a odchovali. Jedno mládě se rovněž vylíhlo v prostorách firmy ZOO Import Plzeň, ale rovněž po několika dnech uhynulo. Později však mladé odchovali i zde. Jak vidno, ptáci se po dovozu „usadili“ a začínají s reprodukcí. Na závěr bych se ještě zmínil o několika všeobecných rysech. Papoušci hnědohlaví mají snad jedinou dost nepěknou vlastnost. V době hnízdění se totiž samičky často vyprazdňují uvnitř budky a podle toho také vypadají vajíčka. U mě tomu tak je u obou párů, shodný poznatek mi sdělil i přítel Mrcek a podobné zkušenosti udělal i př. Červený. Dalším zajímavým shodným znakem bylo, že některé samičky mají při snášení až neskutečně prověšené bříško. Opět stejný poznatek u výše zmíněných chovatelů. A do třetice shoda, tentokrát výrazně pozitivní. Papoušci hnědohlaví jsou neuvěřitelně klidní až pohodoví ptáci, což je rozhodně jedním z důvodů, proč budou podle mého mínění tak dobře odchovávat. Velice dobře snášejí kontroly budek, nepoletují bezhlavě po kleci a snadno si zvykají na náhradní stravu. Ve srovnání s ostatními dlouhokřídlými vycházejí papoušci hnědohlaví velice pozitivně a jsem si jist, že v brzké době se odchovů dočká určitě celá řada dalších chovatelů. Přijatelná je ve srovnání s jinými druhy i cena. Papoušci z odchytu se prodávali kolem 5000Kč/ks a podobné je to i s odchovanými mláďaty. Cena těchto papoušků se patrně příliš nezmění ani v budoucnu, protože i v sousedním Německu či Holandsku je cena podobná (cca 200 EUR/ks). Pro všechny, kteří se rozmýšlí nad koupí některého druhu afrických papoušků, jsou informace o dosažených odchovech a ochotě hnízdit určitě vítané. Vždy je příjemnější chovat druhy dobře odchovatelné, než ty na které se chovatel jen dívá a nic.. Jen si vzpomeňte kolik tisíc kusů papoušků senegalských bylo do ČR za poslední desetiletí dovezeno a kolik párů z toho odchovává. Papoušek senegalský je přes svoji trvalou oblibu určitě nejnesnadněji odchovatelným druhem rodu Poicephalus. V Papageien 2/2003 píše F. Pfeffer, že v Německu se dlouho odchovy nedařily a většina chovatelů uspěla až později s páry umístěnými v menších vnitřních volierkách a klecích. I toto je pro mnoho našich chovatelů určitě dobrá zpráva, neboť ne každý má možnost vybudovat velké chovné zařízení. O to lákavější je hlavně pro městské chovatele chov papoušků v boxech či klecích, zvlášť když se v tomto případě jedná o tiché a klidné ptáky. Všem dosud nerozhodnutým chovatelům papoušky hnědohlavé vřele doporučuji a jsem si jist, že jim udělají soustu radostí. ---------------------------------------------------------------- Papoušek hnědý – Rüppellův Poicephalus rueppellii, (G.R. Gray 1848) Rüppell´s Parrot Rüppells Papagei Popis: Základní zbarvení tmavě až černohnědé, spodní část hlavy a těla se stříbrným nádechem; spodní strana a ohbí křídel žluté podobně jako stehna. Samičky mají na rozdíl od samců dolní část zad a břicha modré. Zobák černý, oční duhovka oranžově červená, nohy tmavě šedé. Velikost: 22cm Výskyt: podél pobřeží od jihozápadní Angoly až po střední Namibii Status: V Namibii místně poměrně běžný, o situaci v Angole nejsou zprávy Poznámka: Ve svém výskytu navazuje na rozšíření papouška žlutotemenného. Obývá velice suché krajiny. Přes sou plachost dává přednost napajedlům blízko turistických center před vodními toky. Papoušek hnědý – Rüppellův Poicephalus rueppellii (G.R. Gray, 1848) Vnější znaky: papoušek menší až střední velikosti s výraznou hlavou, křídla dosahují téměř na konec rovného mírně zakulaceného ocasu. Tento druh jako jeden z mála celého rodu vykazuje výrazný pohlavní dimorfismus, přičemž nápadnější je kupodivu samička!! Systematické zařazení: monotypický druh blízce příbuzný papoušku žlutotemennému Hlasové projevy: tichý, poměrně příjemné skřípavé cvrlikání, jen občas drsné volání, podle mého názoru je jejich hlas o něco melodičtější než u ostatních druhů rodu Status v přírodě: v některých oblastech (Namibie) lokálně hojný, o současných stavech v Angole není delší dobu nic známo vzhledem k nepřehledné situaci a dlouhodobým politickým a kmenovým nepokojům. Status péči člověka: ve volierách chovatelů po celé Evropě patří stále spíše k raritám, dovozy vždy výjimečně a nárazově, v současnosti hlavně z faremních chovů v JAR Snůška: 2-4 bílá kulovitá vejce Inkubace: 28 dní Výletky: hnízdo mláďata opouští cca po 9ti týdnech, rodiče je poté ještě asi 2-3 týdny dokrmují Odchovy: patří do kategorie význačných chovatelských úspěchů, podařil se nedávno i v ČR Podmínky chovu: kombinované celoroční voliery s temperovanou vnitřní částí, chov je bez problémů možný i ve vnitřních volierách či větších klecích Stupeň ochrany: CITES II Velikost: 23 cm Výskyt: Obývá území táhnoucí se v pásu od centrálních suchých oblastí Namibie severozápadním směrem a postupně podél angolského pobřeží až po hlavní město Luandu. Popis: Samec: celkové zbarvení je, jak již napovídá české označení, tmavě hnědé, jednotlivá pera prakticky po celém těle jsou světle lemovaná. Hlava po stranách, hrdlo a prsa světlejší, příuší stříbřité; nápadná je rozsáhlá zářivě žlutá skvrna na ohbí křídel, křídelních krovkách a spodní straně křídel (její rozsah i tvar je silně variabilní); záda a kostřec(!) tmavě hnědé, břicho a spodní ocasní krovky tmavě hnědé někdy jakoby s nepatrným modrým nádechem; spodní strana ocasu světle hnědá; holenní peří žluté; holé oční okruží a ozobí černavé; duhovka červená až oranžová; zobák a běháky šedočerné. Samice: v zásadě zbarvena stejně jako samec, ale s výrazným rozdílem v oblasti dolní části zad, kostřece, stehen a okolí řitního otvoru. Jmenované oblasti jsou nápadně zářivě modré!! V této souvislosti si bohužel nemohu odpustit důraznou výtku na adresu nedávno vyšlé knížky M. Vašíčka. Patrně chybou tisku jsou zde uvedeny rozdíly ve zbarvení pohlaví nesprávně a pro mnohé méně zkušené chovatele může být tato informace silně matoucí. Ještě jednou proto zdůrazňuji: dospělí ptáci s jasně modrými partiemi jsou samičky!! Mladí ptáci jsou podobní samicím, ale jsou matnější, žluté znaky se většinou objevují jen na spodní straně křídel, na svrchní jen ojedinělá peříčka; modré znaky jsou světlejší. Modré partie mají zpočátku obě pohlaví, ale po prvním juvenilním přepeřování je samečci ztrácejí. V přírodě Status: Údaje o současných stavech papoušků hnědých ve volné přírodě se podle různých pramenů liší. Až do sedmdesátých let nebyli vzácní (shodné údaje více autorů). Později je mnozí uvádí jako silně ohrožený druh, jiní zase s odvoláním na starší zdroje fakticky podávají irelevantní a zavádějící informace. Proto jsem nesmírně uvítal obsáhlou reportáž R.K.Wagnera (2002) o cestě za papoušky hnědými po severní části Namibie. Značná část uvedených údajů o životě v přírodě tedy pochází ze současnosti, přímo od návštěvníka oblastí výskytu - navíc též zkušeného chovatele -, který Namibii navštívil přímo za účelem pozorování papoušků hnědých. Kromě známých rezervací Etosha a Okavango strávil vždy několik dní v pěti či šesti turistických stanicích specializujících se na pozorování divoké zvěře. U mnohých jsou vybudována i různá napajedla a téměř u všech tzv. „ptačí pítka“ i u nás v obchodech běžně nabízené keramické napáječky, která v tamějších podmínkách tvoří jednoduché ploché betonové nádržky. Tyto napáječky navštěvuje nejrůznější ptactvo a pravidelně též papoušci hnědí. Na jedné stanici jim údajně dávali jasnou přednost i před asi 100m vzdálenými jámami s vodou vyhloubenými slony: „Znovu a znovu mě uvádělo v úžas - a nemám pro to žádné rozumné vysvětlení -, že plachým dojmem působící papoušci hnědí tak často navštěvují uměle vytvořené napáječky v blízkosti lidí. Jednou jsem zastavil s autem jen několik metrů od napáječky a po slabé hodince čekání se mi zde podařilo udělat spousty krásných fotografií“. Autor se s papoušky hnědými běžně a v relativně hojném počtu setkával na všech místech (kromě rezervace Etosha), která v Namibii navštívil. Jako dílčí shrnutí údajů o současných stavech v přírodě tedy opět cituji: „O situaci a statusu papoušků hnědých se mohu vyjádřit jen podmínečně, protože jsem nenavštívil všechna místa, kde tito papoušci žijí. Každopádně všude tam, kde jsem se s nimi setkal, byla vidět větší hejna dospělých i mladých ptáků. V průvodci „Robert´s“ se píše o hejnech až 20ti jedinců. Myslím si, že mnou pozorovaná hejna byla o dost větší. Papoušky hnědé lze tedy označit jako místně hojné“. Vyjadřovat se k jejich stavu v Angole není dost dobře možné s ohledem na nepřístupnost a nepřehlednou situaci panující v tamějším regionu. Snad jen malá poznámka na okraj. Některým druhům papoušků Jižní Ameriky se v neklidných oblastech, které ovládají různé gerilové oddíly, vede dobře a jejich počty jsou v těchto oblastech větší než jinde. Dobrým příkladem je v tomto směru i ara zelený v pohraničních oblastech Nikaragui. Ty byly vzhledem k politické situaci v regionu svého času zaminovány a pro člověka potažmo pytláky jsou proto dodnes těžko přístupné. Zatímco na kostarické a honduraské straně se s nimi lze setkat jen vzácně, protože jsou osídleny a zemědělsky využívány (zneužívány?), na nikaragujské se rozkládá bujný prales. Biotop: Oblasti, ve kterých žijí, se vyznačují výrazně nízkými srážkami. Obývají především otevřené lesy, trnité savany a polopouště náhorních rovin horského masivu Waterberg a Dolnoguinejské vysočiny v nadmořské výšce 1000-1500m. S oblibou se zdržují v korunách stromů podél říčních toků, z nichž mnohé především v Namibii po určitou roční dobu vysychají. Nevyhýbají se ani blízkosti lidských osad, ale vzhledem k nevhodnosti dané krajiny k zemědělskému využití jsou hlavním potravním zdrojem původní přirozené rostlinné druhy; potravu hledají hlavně v korunách stromů. Potrava: Hlavní potravou papoušků hnědých jsou různé části stromů a křovin – plody, semena, květy, pupeny, listy a mladé výhonky. Potvrzené údaje o zdrojích potravy (Wagner,2002): plody sykomory (Ficus sykomorus) (žije v nich velké množství hmyzu a jeho larev, takže lze předpokládat, že jsou pro papoušky cenným zdrojem živočišné bílkoviny); semena a patrně též podlouhlá květenství Faidherbia albida, vínově červená semena Terminalia prunioides, semena Combretum imberbe, plody akácie Acacia erioloba (tuto akácii s neuvěřitelně dlouhými trny je možné vídat dokumentárních přírodopisných filmech o Africe. Je to takový pichlavý strom, na kterém si často staví svá hnízda kolonie snovačů). Vzhledem k tomu, že se často se zdržují na stromech mopane (Colophospermum mopane) lze předpokládat, že se živí i semeny ukrytými ve fazolovitých tobolkách. Bez zajímavosti není ani vysoký obsah proteinů (12%) v jejich listech a s tím spojená vysoká výživná hodnota, kterou si dokonce uchovávají i suché, na zem spadlé listy. Uvedené druhy stromů jsou velice plodné. Bývají doslova obalené plody a semeny a v oblasti rostou ve velikém množství (Wagner,2002). Další údaje o potravních zdrojích: květy, pupeny, plody, mladé výhonky a semena akácií (Acacia karoo, A. albida, A. erubescens), mesquite (Prosopis juliflora), combretum – různé formy (stromy, keře, lianovité rostliny), semena divokých melounů; potravní škálu doplňují rovněž plody, bobule a součásti různých křovin, fíky a hmyz v různých fázích vývoje, především larvy (McLachlan a Liversidge, 1981; Mackworth-Praed a Grant, 1981; Rowan, 1983; Fry, Keith a Urban, 1988). Jediný údaj o využití obdělávání krajiny pochází z Angoly. Repp & Repp (1986) uvádí, že zde papoušci hnědí způsobují domorodcům velké škody na kukuřici. Tomuto údaji lze velice snadno uvěřit, protože obliba kukuřice a napadání jejích polí známe u papoušků z celého světa. Podle poměrně snadného přizpůsobení se náhradní potravě v zajetí je zřejmé, že otázka potravního spektra není ani tak záležitostí volby ale okolnosti, že oblasti rozšíření papoušků hnědých jsou velice suché, málo osídlené a tudíž v nich není zemědělství rozšířené. Například blízkosti turistických stanic jsou často zřizována krmítka k přilákání ptáků a papoušci si sem denně přilétají pochutnávat na slunečnici, kukuřičném šrotu a směsích Müsli. Způsob života: papoušci hnědí podobně jako ostatní druhy rodu Poiceophalus žijí často v párech či rodinných skupinkách. S hejny dvaceti až třiceti kusů se ovšem podle Wagnera lze setkat zcela běžně a to alespoň v červnu, kdy je autor pozoroval. V tu dobu zde v noci občas klesají teploty až na –6oC. Přes den se teplota ve stínu pohybuje kolem 20oC při relativní vlhkosti vzduchu cca 40%. V létě (prosinec, leden) na severu Namibie šplhá ve dne rtuť teploměru i přes poměrně značnou nadmořskou výšku až nad 40oC. V párech a později v rodinných skupinkách tedy snad žijí od ledna do května, kdy zde dochází k častějším srážkám. Období dešťů ovšem v místních podmínkách nemůžeme chápat tak jak, je známe z tropických oblastí. Zde se jedná jen o vytrvalejší deště (několik hodin či výjimečně dní). Žádný z autorů nehovoří o společném nocování, ale (opět podle pozorování Wagnera) si lze docela dobře představit, že hejna pohybující se krajinou společně i společně nocují. Pozoroval je při přeletu krajiny a sběru potravy totiž již poměrně brzy ráno. Otázkou spíše je, jestli takto tráví noci na stálých nocovištích (spacích stromech), či zda zůstávají v místech, kde se právě pohybují. Za potravou se vydávají až asi hodinu po rozbřesku, když začne slunce hřát. Touto činností se zaměstnávají asi dvě hodiny ráno a zhruba stejnou dobu odpoledne před západem slunce (východ slunce 6.oo hod - v 18oo hod je naprostá tma; papoušci se údajně na nikdy neobjevili před 7.15 hod). Polední žár tráví ukryti ve stínu řídkých korun stromů. Většinu času jsou velice potichu a vzhledem k výtečnému ochrannému zbarvení je není snadné objevit. Všichni autoři se shodují, že se jedná o plaché ptáky, kteří se zdržují vysoko v korunách stromů a udržují si značnou ústupovou vzdálenost. Stejný poznatek učinil i Wagner, ale jak se zdá, zmíněná opatrnost a plachost neplatí v okolí turistických stanic. Zde se pohybují například v bezprostřední blízkosti bazénu, hlavních budov či jednotlivých bungalovů. Ptáci se zde patrně cítí v bezpečí, protože na ně nikdo neútočí a naopak zde nalézají dostatek potravy a vodu. Let je přímý, rychlý a doprovázený hlasitým křikem. Přestože se raději drží v blízkosti stromů, bez problémů se vydávají i přes otevřené krajiny. Zajímavý poznatek ke způsobu života papoušků hnědých učinil Hoppe (2000) při pozorování papoušků žlutotemenných (Poicephalus meyeri). „Jen několik km západně od míst výskytu papoušků žlutotemenných jsem vídal malé skupinky papoušků hnědých. Lze se tedy velice snadno domnívat, že zde (sever Namibie, horský masiv Waterberg – až 1812m) dochází ke kontaktům mezi oběma druhy“. Oblasti výskytu papouška hnědého hraničí/překrývají se s areálem papoušků žlutotemenných a to v Namibii s poddruhem P.m. damarensis a v Angole s poddruhem P.m. reichenowi. V této souvislosti není bez zajímavosti, že oběma těmto poddruhům chybí žluté znaky na hlavách. Vyloučit se tedy nedá možnost, že je to důsledek vzájemného dlouhodobého křížení. Hnízdní biologie: O rozmnožování papoušků hnědých je k dispozici jen velice málo údajů. Hnízdí v kmenech a větvích stromů a to údajně nejen akácií, palem, mopane či fíkovníků jako jiné druhy ale rovněž sukulentních druhů. Využívají přitom s oblibou opuštěné dutiny datlů. Hnízda mohou být někdy i poměrně nízko nad zemí (3-4m uvádí Mackworth-Praed a Grant,1981). Hlavním obdobím hnízdění by měly být měsíce únor-květen (Robert´s), místní obyvatelé hovoří o počátku hnízdění dokonce již v listopadu, Wagner pozoroval tři ptáky (2,1) při intenzivním zájmu o dutiny jedné palmy a sousedního fíkovníku v červnu. Domnívá se, že období rozmnožování se řídí především podle výskytu dešťů a následné dostatečné potravní nabídky. Deště se údajně někdy objevují již v říjnu a jindy zcela chybí až do poloviny ledna. Hoesch a Niethammer (1940) píší o snůšce tří oplozených vajíček v dutině akácie v únoru, počátkem dubna pozoroval tok Kemp (1969), Dean (1974) objevil hnízdo s mláďaty v Angole počátkem května asi 5m vysoko v kmenu baobabu, ve třech případech v červnu a jednou v září! nalezl mláďata Rowan (1983) a pár s třemi právě vylétlými mláďaty pozoroval rovněž v září Patten. Snůška čítá většinou tři bílá kulovitá vajíčka (2-4) 27,3x24mm velká o hmotnosti 8,5g (průměrné hodnoty). Na vejcích sedí výhradně samička a to 27-28 dní. Mladé krmí v hnízdě oba rodiče 65-70 dní. Po opuštění hnízda je ještě nějaký čas dokrmují. Rodinné skupinky se poté často sdružují do hejn až 30ti kusů, ve kterých se drží až do příštího období hnízdění, kdy se rodiče od hejn oddělují a vyhledávají si hnízdní dutiny. Údaje o rozměrech hnízd nejsou dostupné, ale patrně budou podobně jako u ostatních druhů Poicephalus spíše menších rozměrů. V péči člověka: Za své vědecké druhové jméno vděčí tento papoušek Grayovi, který jej pojmenoval (1848) na památku a počest svého přítele Dr. Eduarda Rüppella (1794-1884) jako připomínku jeho obrovského přínosu při poznávání zoologie Afriky. První zmínky o papoušku hnědém v Evropě pochází z londýnské zoo (1882). Další informace jsou dostupné až z šedesátých let, kdy došlo k ojedinělým dovozům do několika zemí (Anglie, Švýcarsko, Německo). O něco dříve ovšem byli chováni v Jižní Africe a také v USA. Světový prvoodchov se podařil v roce 1961 v zoologické zahradě Bloemfontein v JAR; od roku 1965 hlásila opakovaně úspěchy Bush Gardens v Tampě na Floridě. Ve zdejší zoo dosáhli i odchovu křížence od páru 1,0 papoušek žlutotemnný/0,1 papoušek hnědý – 1 mládě opustilo budku po 11 týdnech. V roce 1972 získal šest kusů de Grahl. Píše o nich jako o „velice vzácných papoušcích“; v té době prý byli ptáci s modrým kostřecem považováni za samce!! Byli velmi plaší a po delší čas drženi společně bez známek šarvátek. Později si ponechal jen jeden pár a ten měl 6 let. Ptáci se údajně krmili a probírali si peří, ale k odchovu nedošlo. Později je přenechal Vogelparku Walsrode. Jak zjistil až o mnoho let později, podobně jako jemu se vedlo i dalším chovatelům, kteří se dočkali úspěchu až po 6-7 letech. Závěrem píše: „Trpělivost při čekání na odchov je dobrá věc, ale ještě lepší je - ještě mnohem víc trpělivosti!“ V Německu byli odchováni 2 ptáci v roce 1978 a 4 v roce následujícím. Chovatel tomuto páru údajně zavěsil budku až poté, kdy samička snesla na dno klece! (de Grahl,1990). V Anglii byli poprvé odchováni v Zoo Londýn v roce 1981 (vnitřní voliera 1,8 x 1,2 x 2,3m, budka 25x25x46cm). Zajímavé je, že samička zde žila již od roku 1973, o samci údaje chybí (Low, 1989). Úspěšný odchov se podařil též F. Manningovi v roce 1982. V době odchovu mláďat prý jeho ptáci chytali ve volieře (3 x 1,5 x 1,7m) mušky, sbírali z listů mšice a brali s chutí moučné červi. Po výletu mladých z budky (9 týdnů) si jich už rodiče ani mláďata nevšímali. Ve Švýcarsku je poprvé odchovali manželé Passetovi (1981). Na odchov čekali dlouho i oni – samičku vlastnili od roku 1974, 2 samečky od 1975. Ptáci byli drženi společně, protože nejevili známky utváření páru a všichni se dobře snášeli. Bohužel jen do února 1980, kdy při nadcházejícím toku napadl jeden ze samců konkurenta a ten následující den zraněním podlehl. Ke snůšce a odchovu – ze tří vajíček tři mláďata - došlo až o rok později. Mláďata opustila budku v 60ti dnech. Ptáci byli umístěni v ptačinci s venkovní volierou 2,4m dlouhou. V zimě byla teplota uvnitř 6oC! V Československu jej poprvé mohli naši chovatelé vidět na Exotě Olomouc 1974, vystavoval jej F.Böhr (NDR), v roce 1976 jeden exemplář údajně chovali v Zoo Liberec a později na Slovensku Z. Pichlík. První částečný odchov se podařil J. Malému v roce 1987. Ze dvou vajíček se vylíhlo jedno mládě, které po týdnu uhynulo (Vašíček, 1981 a 2003). V roce 2002 konečně podařil úspěšný odchov papoušků hnědých i u nás. Od dvou párů, které získal jen několik málo měsíců předtím, se Z. Schiffmannovi podařilo odchovat od jednoho páru ze čtyř vajíček tři mláďata. U druhého páru rodiče dvě mláďata několik dní po vylíhnutí usmrtili, podle názoru chovatele patrně jako následek vyrušení po kontrole budky. Oba páry byli umístěni v bednových klecích 150 x 60 x 60cm k dispozici měli hnízdní kmenové budky 30 x 40cm. Samice zasedla na třetí snesené vejce, první mládě se vylíhlo po 27 dnech. Teplota v místnosti byla 26oC a samice mláďata zahřívala jen 3 týdny. Mladí budku opustili v 61 dnech, sami začali žrát již po týdnu a staří je krmili deset dní. Od rodičů je chovatel oddělil již po čtrnácti dnech od vylétnutí! Z. Schiffmann sice uvádí, že se jedná o ptáky z odchytu, ale téměř jisté je, že byť jsou z dovozu, pocházejí z chovných zařízení v JAR. V letech 1998 – 2001 bylo do České republiky dovezeno ve třech zásilkách kolem 50 exemplářů pocházejících z faremních chovů z JAR. Tato země je již skoro třicet let prakticky jediným vývozcem těchto papoušků do celého světa. Až v posledních deseti letech se na trhu objevují i ptáci odchovaní evropskými chovateli. Problémem obchodu a původu do Evropy směřujících papoušků hnědých se při své cestě na jih Afriky věnoval také Wagner. Za tímto účelem navštívil i JAR a tamější obchodníky a chovatele. Se stoprocentní jistotou se samozřejmě jejich ilegální odchyt vyloučit nedá, ale v Namibii jsou v tomto směru velice přísné zákony a chovaní jedinci musí mít doklady původu. Velice přísně zde rovněž postupují proti pytlákům a pašerákům zvěře. Případná v zajetí odchovaná mláďata směřují výhradě k obchodníkům a chovným stanicím do JAR a odtud pak dále do světa. Mě se podařilo získat do svého chovu papoušky hnědé v roce 2000. Ptáci pocházeli z jedné z výše uvedených zásilek a byli ve výtečné kondici. Sameček byl poměrně velice klidný, samička naopak v přítomnosti lidí neustále neklidně poletovala. Ptáky jsem umístil do vnitřní voliery 200x100x160cm a předložil jsem jim tři různé typy budek – horizontálně i vertikálně zavěšených. Nejraději se hned od počátku zdržovali v rohu na horizontální budce 25x40cm a asi po půl roce jsem pod ní nalezl i vyhrabanou výstelku. Hned od samého počátku jsem jim předložil stejné krmení jako dávám svým ostatním papouškům a k mému překvapení jsem krmnou dávku ani nemusel upravovat. Prakticky okamžitě brali téměř všechno včetně vařené rýže a granulí Kaytee. U těch pouze vytrvale po celou dobu odmítali jeden typ granulek (taková korýtka zelené barvy). Rovněž bobule, ovoce, zeleninu a různé plevely a trávy či klasy kukuřice a obilí přijímali jakoby je jedli odjakživa. Zhruba po roce (listopad/prosinec) jsem náhle zjistil, že sameček zůstává v jedné poměrně dost vysoké budce a protože jsem zvyklý, že u mnoha druhů budku nejdříve navštěvuje samec, nevěnoval jsem tomu asi dva dny pozornost. Potom jsem jej přece jen v budce zkontroloval a zjistil jsem, že je celý nakrčený. Od dovozce jsem věděl, že ptáci měli problémy s parazity a proto jsem jej ihned odčervil a to ve dvou etapách s odstupem asi 2-3 týdnů. Během krátké doby se opět dostal do formy a já čekal dál v naději na odchov, protože krátce před onemocněním jsem ptáky viděl několikrát při vzájemném krmení a probírání peří. Bohužel toho roku se už nic nestalo a ptáci přepeřili. S nastupujícím zimním obdobím se celá historie opakovala: náznaky toku, onemocnění samce, odčervení a útlum aktivit. Po zbytek obou uvedených roků byli ptáci v perfektním stavu a tak propuknutí onemocnění přičítám například oslabení organizmu následkem toku. To je jediné možné vysvětlení, které mne v této souvislosti napadá. Rovněž třetí (letošní) zimu vše probíhalo podle stejného scénáře a tak jsem se s „rüppelláky“ s těžkým srdcem rozloučil. Možná by se dalo předejít dalšímu zklamání několikanásobným přeléčením během roku. Určitě to není ideální stav, ale mohlo by to pomoci. Krmení které u mne dostávali: Směs semen pro velké papoušky (bílá a žíhaná slunečnice (celkem cca 15-18%), kardi, kukuřice, pohanka, čirok, ostropestřec, pšenice, bezpluchý oves, ječmen, trocha semence, sušené bobule – jeřabiny, bezinky a šípky = vše krom slunečnice prakticky rovným dílem), ve zvláštní misce drobná semena (proso, lesknice), ovoce (hlavně jablka, pomeranče, mandarinky, hrušky), zelenina (nejraději měli mrkev) a různé bobule (jeřabiny, hloh, šípky, bezinky, líčidlo jedlé). Zelené krmení (pampeliška, ptačinec, kokoška, peťour, mléč, hlávkový salát), nejrůznější plevely či květy a semeníky planých i zahradních květin (měsíček, afrikány), kukuřici v mléčné zralosti (na zimu zamrazuji podobně jako černé jeřabiny). Důležitý je trvalý přísun čerstvých větví k oštipování i s listy a květy, grit, vápenný kámen, vitamínové a minerální preparáty, občas dávám vajíčko, tvaroh a piškoty máčené v medovém roztoku. 2x týdně dostávají granule Kaytee. Většinou je nezkonzumují všechny okamžitě a berou si postupně. Ve stejný den dostávají stejně jako všichni ostatní ptáci vařenou rýži, do které míchám suchou vaječnou směs a směs pro hmyzožravé ptáky (obojí ALL-PET), glukopur, nasekané kopřivy (v zimě sušené) a různé byliny, vitamix, B-komplex, strouhanou mrkev, jablko, vaječnou strouhanku... Rýže musí být sypká, nelepivá – jinak ji odmítají. Zdá se, že na velikost chovného zařízení nejsou příliš nároční. Odchovat se je podařilo jak ve volierách, tak i v klecích. Můj pár sice nebyl žádným velkým ničitelem, ale vhodnější s ohledem na ostatní druhy rodu Poicephalus bude patrně kovová konstrukce s pevným pletivem. Ptáci musí být v chladných měsících drženi v temperovaném prostoru. Ve volné přírodě sice teploty v zimě klesají i několik stupňů pod bod mrazu, ale musíme si uvědomit, že v Namibii je velice nízká vlhkost vzduchu a v podmínkách středoevropského klimatu (vysoká vlhkost a sychravé počasí) by se jim určitě dobře nevedlo. Papoušky hnědé musíme bezpodmínečně chovat v párech a to pro jejich výrazný sklon k agresivitě! De Grahl sice po nějaký čas držel společně bez problémů 6 kusů, někteří další chovatelé však upozorňovali na náhlé útoky. Například manželé Passetovi takto postupně přišli vinou vzájemného napadání o tři kusy včetně chovné samičky. Rovněž majitel importní firmy, od které jsem ptáky kupoval, držel všechny páry odděleně s tím, že mezi ptáky docházelo k šarvátkám. Za zmínku určitě stojí velice dlouhá doba, která uplynula, než zahnízdili. Hovořím o případech z let sedmdesátých a osmdesátých, kdy se jednalo o ptáky pocházející ještě přímo z odchytu. Dnes se často podaří chovatelům odchovat ptáky již relativně krátce po získání dospělých jedinců. Ale to se již jedná o ptáky odchované v zajetí a to i v několikáté generaci – např. Z.Schiffmann, P.Kriebs (Papageien,5/98) a další. Současný status quo papoušků hnědých v péči člověka je stále ještě velmi nejistý. To platí nejen pro Českou republiku, ale prakticky pro celou Evropu a jinak tomu nebude s největší pravděpodobností ani v USA. Hlavním světovým obchodníkem a chovatelskou jedničkou je JAR, odkud tito papoušci směřují do celého světa. Wagner se na místě samém přesvědčil, že situace patrně není tak kritická, jak se až do té doby domníval: “Dříve jsem vždy tvrdil, že všichni papoušci hnědí došlí do Evropy v posledních deseti letech, pochází z velice úzké genetické základny. Tento názor jsem si musel výrazně poopravit po nově získaných zkušenostech. Přesto je nutné intenzivně se v budoucnu daným problémem zabývat a to především tzv. “příbuzenské populaci”, která vznikla z relativně malé skupiny kdysi dávno dovezených ptáků. Jsem toho názoru, že je o třeba za každou cenu zabránit sestavování párů z příbuzných jedinců”. Papoušci hnědí jsou druhem, který určitě rozbuší srdce každého chovatele papoušků dlouhokřídlých. Pro svoji poměrně vysokou cenu (15-18 000,-Kč či 500-800,- EUR) budou vždy zajímat spíše užší skupinu chovatelů a nikdy se asi nestanou favority na domácího mazlíčka. Ovšem k poměrné vzácnosti a zatím malému počtu odchovů jsou na trhu nabízeni v tak nízkém počtu, že si na ně případný zájemce musí spíše čekat. Podobná situace je i v sousedních státech. V inzercích chovatelských časopisů se sice pravidelně objevují, vždy však jen v malém počtu a nabídka se prakticky kryje s poptávkou. Osobně jsem si jist, že se k těmto krasavcům v brzké budoucnosti vrátím a tentokrát, jak doufám, s mnohem šťastnějším koncem.