Ručné dokŕmenie a chov papagájov.

Aratinga jendaj jako domácí mazlíček Velmi často nám do redakce časopisu přicházejí e-maily nebo i telefonáty s dotazy, jaký papoušek je vhodný jako domácí mazlíček. Je obecně známo, že do bytu se nehodí australské druhy papoušků, jako jsou rozely, neofémy nebo papoušci královští. Naopak velmi vhodné jsou druhy jihoamerické. Jsou inteligentní, nemají tak velkou potřebu létání jako druhy australské. Snadno se ochočí a jsou milými společníky. Mezi jihoamerické druhy papoušků patří i aratingové. Jejich jedinou nevýhodou je hlučnost, se kterou musí každý budoucí majitel aratingy počítat. Jinak jsou ale ideálními papoušky pro roli domácího mazlíčka. Přesvěčte se sami, jaké zkušenosti s aratingou má pan Juraj Sopkuliak, chovatel ze Slovenska.... Když jsem si obstaral tohoto krásného papouška, ještě neuměl létat a bylo potřeba ho ručně dokrmovat. Už v tomto věku mě upoutala jeho nesmírná zvědavost a nebojácnost. Protože neuměl létat, pouštěl jsem ho alespoň proběhnout po trávě. Naši psi byli zvědaví a začali kolem něho pobíhat, on však neproevil žádný strach (přestože se s takovým tvorem ještě nesetkal), ba přímo naopak – rozběhl se rovnou k nim na průzkum. Zároveň s aratingou jsem měl jednu ručně dokrmovanou korelu, se kterou se aratinga v momentě spřátelil – což se o korele říci nedalo, byla stále ve střehu. Vůči člověku si aratinga zachoval, a stále zachovává, maximální důvěru, která se projevuje i tím, že se nechá bez sebemenšího odporu otočit na záda a drbat na bříšku. Je to vynikající společník, kterému ke štěstí stačí, pokud sedí svému člověku na rameni, dosyta se nají a občas ho pohladíte po hlavičce. Velmi rád se koupe, v nestřežených chvílích i v talíři s polévkou. Jak uvádí různé publikace, je to skvělý strážce. Jak ho něco překvapí, vyleká nebo je delší dobu sám a najednou někdo přijde, spustí ten pověstný aratingovský křik (alarm). Ten je velmi pronikavý a nepříjemný a především tehdy, když vám přistane na rameni a vříská vám přímo do ucha. Na druhou stranou se však velmi rád tulí a přitom vydává krásné štěbetavé zvuky, někdy podobné lidské řeči. Zpočátku mě překvapil i tím, že nezačal křičet při východu slunce, jak jsem zvyklý u ostatních papoušků, ale přiletěl na postel, vlezl pod peřinu a spal dál. Co se týče potravy, můj aratinga přijímá bez problémů vše v naklíčeném i suchém stavu, od prosa přes slunečnici až po vlašské ořechy. Miluje ovoce a zeleninu, především jablka – ta spořádá celá, nenechá ani jádřinec. Je to skvělý letec – nedělá mu problém pronásledovat svého oblíbeného člena rodiny po celém domě, i přes přivřené dveře. Velmi dobře se snáší s novými lidmi, samozřejmě až potom, co je křikem přivítá. Také se velmi rychle aklimatizuje v novém prostředí, změny mu nečiní žádné potíže. Je velmi dotěrný, co se týče jídla na talířích. Přirovnal bych ho k bumerangu – odhodíte a hned přiletí znovu. Přesto bych však svého aratingu za nic neměnil. Je to milý a krásný společník, kterého si naše rodina zamilovala...